lítost

Někdy mám pocit že to co sem napíšu má nějaký dopad, někdo si to přečte a řekné si ,,co je tohle za člověka,,?. Někdy napíšu tak hrozný věci že bych nejradši smazal celý svůj profil. Protože to je občas k pláči a někdy cítím lítost, možná spíš znechucení nad tím co jsem schopný vyplodit. Nemyslím si že jsem schopný násilného činu, leda by se jednalo o nepopsatelnou situaci nad kterou raději nebudu rozímat.

Rád bych všem odpustil to čeho se ostatní dopustily na mě, i sobě samému za to čeho jsem se dopustil já na druhých.

Čas asi moc vrátit nejde, aby se jeden vrátí zpět v čase a udělal to jinak, lépe, správně.

Ale žít s touhle zlobou v sobě samém, to je horší než být nakažený smrtelný virem.

Tohle celé už se jednou stalo, každý kdo mě zná ví jakého tématu se to týká.

Jen obecně popíšu to čím už jsem si prošel cca před 20ti lety. 

Jeden člověk se na mě dopustil něčeho co se prostě nedá odpustit. Ale vzhledem k jakému činu šlo a kolik mi bylo let jsem to nikomu neřekl. Ale každý den jsem si představoval jak toho člověka jednou znovu najdu abych se mu pomstít, tím nejhorším způsobem který jsem byl schopen vymyslet. A pak jednou mi došlo asi po osmi letech že pokud se nechci utopit v zlosti vůči člověku o kterém si myslím že by měl zemřít. Že odpustit tomuto člověku jeho čin je tou jedinou správnou možností, protože jsem zjistil že mi ho je líto, a shledal jsem ho chudákem který musí žít život, který bych za ten svůj prostě nevyměnil. A tak jsem mu i sobě odpustil. Moc lidí to nechápe. Ale to nevadí možná i jich je mi tak trochu líto, právě proto že to nedokáží pochopit. Ale já s touhle zlostí nedokážu žít, a proto vám odpuštím, protože to musí být puštěno. Jelikož to dřív nebo později puštěno bude. Amen